Prostějov, 15. 12. 2018 - Dne 6.12.2018 se uskutečnila v Městské knihovně další přednáška z cyklu „Moderní město pro všechny generace“, tentokrát na téma „Vzdělávání a zaměstnanost“. Tato série přednášek je financována ze státního příspěvku České pirátské strany prostřednictvím jejího participativního rozpočtování.

I když jsme zvali všechny ředitele a učitele prostějovských ZŠ a SŠ, personalisty firem, zastupitele města, sešlo se nás jen cca 25 účastníků (nutno zdůraznit, že 3 z toho byli zastupitelé – bingo!).

Tohle komornější zastoupení na druhé straně umožnilo, že se akce odvíjela jako otevřený prostor pro vzájemnou neformální diskuzi. Oba přednášející sdělili řadu zajímavých informací, jak z pohledu celého systému vzdělávání v ČR, tak i z pohledu praxe. Především praktické zkušenosti ředitele Siemens Mohelnice s úrovní absolventů středních a vysokých škol byly inspirativní. Zajímavou částí byla diskuse k učňovskému a odbornému střednímu školství a zkušenosti z duálního vzdělávání v Německu, kde je vzdělávání rovnoměrně orientováno na teorii (škola) a praxi (firmy).

Škoda, že tyto informace neslyšeli rodiče dětí, které se budou brzy rozhodovat o tom, kam dále na studium nebo do vyučení. Budoucnost z pohledu praxe je hodně odlišná od toho, co nabízí náš vzdělávací systém. Vládní strategie pro tuto oblast sahá pouze do roku 2020. Firmy nicméně vidí svoji budoucnost mnohem dále a tomu taky odpovídají jejich představy o absolventech škol a učilišť. Příliš mnoho shody v jejich a vládních představách není, spíše naopak. Požadavkem budoucnosti (průmysl 4.0) na systém vzdělávání je připravit takové lidi, kde bude vzdělání zaměřeno nejen na čistě odborné znalosti, ale široce na „rozum, ruce a cit“, kde budou propojeny „technické obory s obory ostatními“, kde školy musí své žáky a studenty ne pouze učit, ale především „rozvíjet jako osobnosti, naučit je objevovat nové, posouvat je dál, podporovat jejich schopnosti, talenty“, kde bude znovu obnovována hrdost na řemeslo, „sofistikovanou práci rukama“ – to je jen několik málo postřehů z toho, o čem mluvil ředitel Siemensu.

Bob Kartous na závěr naznačil, kam by se měl ubírat vzdělávací systém. Vzdělávání by mělo být více „individualizováno“ (individuální vzdělávací plány) podle konkrétních dispozic žáka nebo studenta. Školy by měly propojit obsahy i metody vzdělávání, věkové kategorie a sociální skupiny („bubliny“) tak, aby co nejvíce kopírovaly demografickou strukturu v běžném životě firmy. Systém vzdělávání by neměl být postaven na hodnocení žáků hned od první třídy, spíš by měl vycházet z pozitivního přístupu a umět pracovat s chybou jako šancí na změnu. Měl by být přístupný bez rozdílu sociálního původu všem tak, abychom zbytečně nemrhali schopnými žáky či studenty jen proto, že jejich sociální situace jejich rodičů neumožňuje zabezpečit finančně jejich další studium. A především by si náš stát měl systému vzdělávání vážit, brát ho jako základ všeho, co může ovlivnit naši budoucnost. Stát (tedy jeho politická reprezentace) musí převzít svoji zodpovědnost za vzdělávání v daleko širším časovém horizontu než je pouze čtyřleté volební období. Školství nesmí být zpolitizované.

Ti, kteří vydrželi až do pozdního závěru diskuse, byli nadmíru spokojeni jak s obsahem, tak i formou přednášky. O tom svědčí i vášnivé další pokračování debaty na chodbě knihovny.