V nedávných dnech se ve veřejné diskuzi znovu objevilo téma špatné dostupnosti vysokorychlostního internetu jako jednoho z problémů, které přispívají k vylidňování venkova. Vědí ale vrcholní představitelé kraje, co je skutečnou brzdou rozvoje vysokorychlostního internetu? Nebo co pro rychlý internet mohli dávno udělat?

Rychlý internet je pro moderní ekonomiku nesmírně důležitý. Propojuje lidi a firmy, a tím jim umožňuje pracovat rychleji a efektivněji, nebo třeba také snáze sdílet znalosti a zkušenosti. Uvědomuje si to i Evropská komise, která v minulém období prosazovala dotační program na rozvoj vysokorychlostního internetu. Ten měl přinést České republice až 14 miliard na výstavbu rychlých sítí. Narazil však v první fázi na nekompetentnost a hamižnost vrcholných politiků, v dalších fázích pak na byrokracii a na taktizování velkých i malých operátorů. Nakonec tak skončil fiaskem. Součástí přípravy dotačního programu bylo i mapování kvality připojení, které stálo na údajích, které sami poskytovatelé vykazovali úřadu. Způsob, jak jednotlivé firmy k vykazování přistoupily se však natolik lišil, že tyto údaje mají jen malou vypovídací hodnotu.

Nyní se snaží Ministerstvo průmyslu a obchodu k problému přistoupit opačně. Vytvořilo dotazník (https://grantthornton.eu/pruzkumint/), který má za cíl zjistit přímo od občanů, jak jsou se svým připojením spokojeni. I toto může poskytnout zavádějící údaje, neboť data mohou být zkreslena řadou faktorů, např. technickými znalostmi dotazovaných. Přesto je to aktivita, která může být dalším nástrojem, jak může stát získat lepší představu o kvalitě připojení v jednotlivých regionech. Sám o sobě ale problém nedostupnosti rychlého internetu v některých oblastech neřeší. Tento formulář aktivně propaguje i hejtman Olomouckého kraje Ladislav Okleštěk za hnutí ANO. Bylo by tak snadné se domnívat, že hejtman problém pomalého internetu na venkově nějak řeší. Spíše se ale může jednat o další snahu o jeho zviditelnění, podobně jako s kampaní „oholte hejtmana“, kdy se pan hejtman více než rok zviditelňoval, aby nakonec vybral pro veřejnou sbírku pouhých 150tis (a 150tis přidal), zatímco tenisovému magnátovi během svého úřadování naposílal z peněz občanů Olomouckého kraje přes 40 milionů.

Co tedy Olomoucký kraj skutečně potřebuje pro rychlejší internet?

V první řadě je to příznivější legislativa. Vyřídit povolení na zasíťování vesnice optickými kabely trvá min. rok, někdy i rok a půl. Na vině jsou předchozí vlády, včetně této, které dosud ukládaly stavebníkům nové, mnohdy až nesmyslné, povinnosti, a přitom nedokázaly zařídit ani to, aby státní instituce a podniky plnily své povinnosti. Přitom ještě cca před devíti lety vyřízení podobné akce trvalo cca šest měsíců. Na legislativu však Olomoucký kraj nemá zásadní vliv s jednou výjimkou, a to že může překládat návrhy zákonů.

Co ale Olomoucký kraj udělat může a co dávno udělat měl, je využít své role v budování dopravní infrastruktury k tomu, aby spolu s ní provedl přípravu na vybudování vysokorychlostních sítí. Kraje, které s tím začaly již před mnoha lety, jsou na tom dnes s dostupností rychlého internetu mnohem lépe, např. Plzeňský kraj a Vysočina. Ani model, který zvolili v těchto krajích, však není ideální.

Jak by to mělo fungovat a co bychom oproti Plzeňskému kraji a Vysočině měli vylepšit?

Kraj investuje nebo finančně podporuje řadu liniových staveb. Jedná se nejčastěji o silnice a cyklostezky. Zároveň je zřizovatelem Správy silnic Olomouckého kraje, která má na starost provoz a údržbu silnic II. a III. třídy. Ta má na rozvoj sítí významný vliv v podobě podmínek, které při jejich budování stanovuje soukromým investorům a nepřímo tak rozhoduje, jakým způsobem lze sítě stavět a často také, zda je vůbec lze postavit.

<img alt="Cyklostezka na místě bývalé železniční trati Tištín okres Prostějov" src="/assets/img/miscellaneous/cyklostezka-na-miste-byvale-zeleznicni-trati-tistin-okres-prostejov.jpg" />

Je tedy nutné, aby kraj při investování nebo podpoře liniových staveb prováděl uložení rezervních optických chrániček. Náklad na tyto chráničky je ve srovnání s rozpočtem takových staveb zcela zanedbatelný. Jejich včasné uložení ale umožňuje budoucí zafouknutí optického kabelu, a to za zlomek ceny samostatné stavby optické trasy. V případě Správy silnic je navíc důležité nejen provádět položení chrániček při opravách silnic, ale také neklást nedůvodné překážky investorům, kteří sítě staví ze soukromých zdrojů. Dále je také na zvážení, aby správa silnic umožnila moderní metody ukládání chrániček do silnic, např. drážkování do krajnice (technologie layjet), které se osvědčilo v Rakousku.

Neméně důležité také je, jakým způsobem bude s krajskými chráničkami naloženo. Např. Plzeňský kraj šel cestou PPP spolupráce, tedy partnerství s komerční firmou (Public Private Partneship). Tento model považujeme za nevhodný a rizikový. U PPP spolupráce je privátní firma nositelem know-how a realizátorem technické části, ale zároveň výhradním příjemcem benefitů. Veřejný sektor má sice zajištěnou minimalizaci nákladů, zisk ale zůstává a soukromé firmy a může být obtížné nebo nemožné zajistit, aby projekt plnil původní účel, tedy zajištění dostupnosti infrastruktury pro co nejvíce firem, které realizují připojení k internetu pro obyvatele kraje.

Správnou cestou je podle nás nastavení férových a nediskriminačních podmínek pro přístup k síti a její provoz organizací nebo transparentní firmou zřízenou krajem. Fungovat to může třeba takto:

Kraj položí na svých nebo dotovaných stavbách min. 2 chráničky pro záfuk optického kabelu. Provozní organizace nebo firma nastaví podmínky pronájmu vláken a chrániček tak, že vždy min. 1 chránička zůstane pro záfuk mnohavláknového kabelu (min. 72 vláken) určeného k pronájmu jednotlivých vláken, ostatní chráničky může pronajmout rovnou celé. Kabely budou zakončeny v šachtách na koncích stavby propojující nějaké lokality (např. okraje obcí) a je věcí nájemců (poskytovatelů připojení), aby si do šachty přivedly svůj kabel. Pronájem vláken by byl zpoplatněn jednotným ceníkem dle metrů. Za větší délky téhož nájemce může být předem stanovená sleva. Pokud bude cena stanovena tak, aby byl pronájem vláken pro poskytovatele připojení výhodnější než budování radiových spojů, bude využití těchto kabelů takové, že celkový příjem z nich převýší zisk v případě PPP spolupráce či vyšších cen pronájmu.

Takto získané peníze lze reinvestovat do dalšího rozvoje sítě a v budoucnu, až bude potenciál budování takové sítě naplněn, může být síť pro kraj zajímavým dodatečným zdrojem příjmů. Kraj se také může díky takové síti snadno dostat k zajímavým optickým trasám pro vlastní potřebu, neboť může vlákna zpřístupnit poskytovatelům připojení výměnou za přístup na jejich optické trasy. Navíc tedy kraj výrazně ušetří a zlepší své IT služby. Je třeba ale při výstavbě nijak nediskriminovat soukromé investory a umožňovat přípolože chrániček i jim. Kraj by se neměl chovat jako businessman snažící se zamezit působení „konkurence“, neboť hlavním cílem je zpřístupnění rychlého připojení co nejvíce lidem. Zisk by byl teprve vedlejším benefitem.

Modelů, jak lze provoz takové sítě zajistit, je více. Naznačený záměr není narušením konkurenčního prostředí, neboť kraj by nebyl poskytovatelem připojení a konkurencí poskytovatelů, ale jejich oporou a partnerem. Je však chybou, že se s tím dosud nezačalo. Kraj by získal velmi silný nástroj, jak rozšiřování dostupnosti vysokorychlostního internetu reálně pomoci. I pokud by se začalo ihned, nelze očekávat nějaký praktický dopad v blízké době. Výsledky této snahy by byly k vidění nejdříve za 6 – 8 let, ne-li později. Je otázka, zda současní politici dohlédnou dále než k příštím volbám. Vymyslet s politickými marketéry, kde se nechat vyfotit nebo koho oholit, je možná jednodušší.